Vzpomínky na 250. výročí založení ČVUT (18. 1. 1707)

Byli jsme tři kamarádi. Ve školním roce 1956/57 posluchači 3. ročníku specializace „Rozhlasová, filmová a televizní technika“ Fakulty elektrotechnické ČVUT, kterou jsme v roce 1959 také úspěšně absolvovali: Ing. Jaroslav Gürtler (*8. 3. 1935, +1989), Ing. Petr Braun (*7. 2. 1936), Ing. Dušan Líška, CSc. (*22. 6. 1937).

Při příležitosti blížícího se výročí 250. let ČVUT přišel tehdy podnět vytvořit k tomuto výročí na katedře Prof. Zdeňka Holuba (1*) studentský film s 16 mm filmovou kamerou. Naše trojice se ujala úkolu napsat scénář k filmu. Scházeli jsme se v různých hospodách a při tvorbě scénáře jsme se nasmáli možná víc než na hotovém filmu. Scénáristé Jarda a Petr se předháněli, kdo vymyslí větší „ptákovinu“ a Dušan měl funkci prvního posluchače a kritika.

Hned úvodem je nutné říct, že film i se zvukovým doprovodem z Petrova magnetofonu Grundig se bohužel nenávratně ztratil při stěhování katedry a k ní patřícího Výzkumného ústavu zvukové techniky a filmu při ČVUT, když je někdo (možná omylem) vyhodil. Díky této nešťastné skutečnosti nelze již ověřit, jak to přesně bylo. Léta jsme si celý průběh filmu do podrobností pamatovali, ale dnes si už na řadu scén přesně nevzpomínáme.

Film jsme pojali jako úsměvnou parodii na studentský život. Měl svého režiséra (Ing. Pavel Brezina *10. 5. 1937, absolvent FEL RFT 1960 a režie FAMU 1965), hlavního organizátora (Jarda), kameramana, zvukaře a komentátora (Petr), střihače a promítače (Dušan), představitele hlavní role studenta ČVUT (posluchač FAMU), spoustu herců (studentů) ve vedlejších rolích a také ochotných a vstřícných profesionálů (např. vrchní z restaurace Nebozízek, která představovala ve filmu menzu; řidič městského trolejbusu, který studenta „odvezl“ místo taxíku prázdným trolejbusem na cvičení na dvoře fakulty na Karlově náměstí – přesněji, nechal ho nastoupit předními dveřmi, popojel a spoustě čekajících a rozčilených „Pražanů“ dveře neotevřel, apod.). Většina filmu se studentovi zdála ve snu.

Císař Josef I. přijel ve filmu položit základní kámen ČVUT v roce 1957 v té době na zcela vyprázdněnou planinu na Kavčích Horách ve vypůjčeném kostýmu a s korunou na motokolu CZ-90, které ochotně zapůjčil kolega Ing. Milan Krešl (*27. 6. 1936). Po položení základního kamene stavba začala. Filmovali jsme různé dělníky při práci po Praze, samozřejmě zpomaleně, aby ve výsledku práce probíhaly rekordně rychle, jako na drátku. Ve výsledku jsme ovšem spokojeni nebyli, protože pracovníci se ve skutečnosti spíše flákali. Takže při natáčení již napsaného komentáře jsme Petra požádali, aby hluchá místa nějak doplnil, což on ihned napoprvé bryskně splnil. Pro další průběh kolem filmu je to velmi důležité, proto citujeme doslovně Petrem přidaný komentář: „dřevo z Řecka“, „sekyry z dalmatské oceli“, „hlína z Dálného Východu“.

Následoval záběr na dokončenou stavbu, zvolili jsme v té době nejvyšší budovu v Praze – Penzijní ústav na Žižkově s ručně namalovanou cedulí Vysoká škola. Pokračoval záběr na koleje (nejdříve tramvajové, pak studentské koleje Na Děkance). V menze na Nebozízku student odmítl pečená holoubátka se slovy, že mohou být na jídelním lístku maximálně jednou týdně a doslova se vrhl na vyděšeného vrchního. Pak na Pankráci nastoupil do prázdného trolejbusu a odjel na cvičení na Karlák (viz výše), kde ho asistent usadil do křesla u stolku s pohoštěním. Tam pohodlně sledoval cvičení, při kterém pomocné vědecké síly v bílých pláštích (s nápisy na zádech) šplhaly po monstrózní třípatrové změti lešení, trubek a potrubí. Cvičení skončilo neúspěšně výbuchem, včetně omluvy asistenta studentovi. Pan profesor z Fakulty strojní, které konstrukce patřila, se při filmování přišel na dvůr podívat, co se to děje a po vysvětlení komentoval: „Alespoň nějaké užitečné využití to monstrum má“.

Další scény podobného charakteru vynecháme (na Petříně apod.). Film končí při promoci v Karolínu, když se student probudí při třech úderech pedela žezlem do podlahy.

Podrobný popis filmu dnes již není důležitý, podstatné je, co se kolem něj tehdy dělo. Začalo to pozváním nás tří k děkanovi Prof. Zdeňku Pírkovi (*12. 12. 1909, +13. 5. 1983). Někdo mu předal jednu kopii scénáře filmu, který si jeho majitel „vyzdobil“ na tu dobu velmi sprostými komentáři typu „odchází vpravo do ....le“. Naštěstí pan děkan byl rozumný, řekl, že máme kopii zlikvidovat a pokračovat v natáčení. Ale to byl jenom začátek.

Náš film měl být promítán v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka zadní projekcí na atrapu televizního přijímače. Když byl film hotový, měli jsme ho promítnout Na Výtoni, na katedře našeho pana profesora Holuba. Tam přišli podle našeho názoru „tři strýcové“, kteří chtěli vidět film ještě před jeho promítáním ve Fučíkárně. Takže cenzoři. Chovali se k nám docela vlídně. Po promítání film nejdříve pochválili a pak to začalo. Co jste mysleli tím „dřevo z Řecka“, máme přece dost krásného dříví na Šumavě. A druhý: „Proč sekyry z dalmatské oceli?“, máme přece ocelárny např. ve Vítkovicích nebo na Kladně. A nakonec: „Proč hlína z Dálného Východu?“ Vysvětlili jsme, že to vzniklo náhodně, Petra to napadlo okamžitě, když se snažil zpestřit komentářem zdlouhavé scény filmu. A pak: „Soudruzi, víte, že dovážíme ze Sovětského Svazu uhlí a někteří lidé říkají, že je to hlína?“ To byl asi poslední hřebík do rakve našeho filmu. Rozloučili se s námi a řekli, že před promítáním má vždy jeden z nás vystoupit před přítomnými studenty a požádat je, aby se chovali slušně ke státnímu majetku a nevyřezávali do lavic své monogramy apod. Připadali jsme si jako ve zjevení. Pak jsme čekali na rozhodnutí, zda se může film promítat. Nepřišlo a tím to skončilo.

V průběhu celého natáčení se Fakultní výbor ČSM rozhodoval, zda nás má potrestat, nebo vyznamenat. Nakonec se rozhodl pro druhou možnost a každý z nás obdržel odznak vydaný při příležitosti 250. výročí založení ČVUT s českým lvem a symbolem kružítka a textem SCHOLAE TECHNICAE PRAGENSES 1707 – 1957

Po promoci v lednu 1960 se naše cesty rozdělily. Jarda s Petrem zahájili kariéru v Krátkém filmu i s účastí na legendárním Kinoautomatu a Laterně Magice vystavovanými na výstavě EXPO 1967 v Montrealu. Jarda to dotáhl až na generálního ředitele Československého státního filmu a na služební cestě v Jugoslávii tragicky zahynul.

Petr se v roce 1969 přestěhoval s manželkou do Kanady, kde působil u společnosti AMPEX Toronto a kde žije dodnes s častými návštěvami Prahy.

Dušan nastoupil do Výzkumného ústavu rozhlasu a televize ve Vokovicích a celý odborný život se věnoval nejdříve analogové a později digitální televizi. Když jako externista přednášel pro 5. ročník specializace Radioelektronika Fakulty elektrotechnické ČVUT v rámci povinného předmětu Rádiové systémy základy digitální televize, zmínil se v roce 2007 při příležitosti oslav 300. výročí založení ČVUT, že před padesáti lety oslavil jako student 250. výročí, což vzbudilo u posluchačů nefalšovaný údiv a úsměv.

*1) Zdeněk Holub (22. 10. 1898 – 15. 4. 1968), profesor na katedře televize a filmu na elektrotechnické fakultě ČVUT v Praze v letech 1955 až 1966. Ředitel Výzkumného ústavu zvukové techniky a filmu při ČVUT v letech 1947 až 1968. Tento ústav se zabýval pořizováním vědeckých, výzkumných, dokumentárních a pedagogických filmů pro potřeby všech vysokých škol v ČSR a zastupoval republiku i na mezinárodním fóru vědecké kinematografie, kde filmy získaly řadu ocenění.

Ilustrační fotografie